This is my Story


V životě jsou okamžiky, které mění cestu našeho osudu. První nadechnutí, když poprvé spatříme svět, kolébavé krůčky, vykračujíc odvážně vstříc osudu a každá nová rána, jenž nám byla darována. Život nás překvapuje svojí širokou nabídkou výzev a zkoušek, nad kterými tak rádi lomíme rukama. A byt' si to neuvědomujeme, je to právě progress a volba, která dokáže obrátit život vzhůru nohama.

Je 19. dubna 2010 a já ležím v objetí čtyř bílých stěn. Vzduch je cítit dezinfekcí a životu za okny začal právě nový týden. Mně ale nic takového nečeká, možná už mě totiž nečeká vůbec nic. O chvíli později přichází urostlá mužská postava v bílém plášti, která si sedá ke mně na postel. Pobídne ruku mým směrem a v ten moment poznávám člověka, jež za pár dní rozhodne o mém životě. Pročítám si lékařskou smlouvu a všechno se začíná zdát bezvýznamné. Již z prvních řádků pochopím, že to nebude jen několika týdenní dovolená od školy. Procentuální přežití mizivé, možné trvalé následky vysoké a šance na úspěch loterijní. V hlavě slyším šepot tisíce křídel motýlů a beru do rukou chladivý stříbrný ovál, který doposud ležel na nemocničním lůžku. Doktor se snaží odlehčit situaci, ale povinnosti mě stejně nezbaví. Podepisuji a znám tím něco, co nikdo nechceme vědět. Den, kdy se mě může dotknout smrt.

Nacházím se na operačním sále a vypadám jako fet'ák. V každé ruce alespoň jedna stříkačka a jinde podlitiny od těch minulých. Na stolečcích září jako diamanty přichystané skalpely a jiné mučící nástroje, které sestra tak bedlivě připravila a dezinfekci cítím snad všude, kam jen dohlédnu. Na sál přichází dobře naladěný primář a jeho tři podrž tašky, které soupeří o lepší historku prokaleného víkendu. Rádio vyplňuje celou scenérii špatně naladěnou frekvencí a ke mně už přistupuje starší paní s balónkem rajského plynu, který by mi mí vrstevníci tak moc záviděli. Dívám se do stropu a světla mě naprosto rozbíjí svojí ostrostí, která je tak pronikavá. Nemůžu uvěřit, že tohle je opravdu celý můj život, taková fraška. Kde je to všechno, co jsem ještě nestihla? Vaří se mi krev v žilách vztekem a divím se, že ty hloupé monitory ještě nepískají na poplach. "Kurva, tak já asi dnes fakt umřu."

Po staletém spánku se probouzím opět vzteklá, ale pro změnu živá. Mapuji okolí a zjišt'uji, že jsem na JIPce. Pusu mi pro jistotu zacpali respirátorem, abych náhodouc nepodnítila k protestu o voňavější peřiny i okolí, a před postelí na mě civí mlad'oučký zdravotní bratr, jako bych byla z jiné planety. V sekundě, kdy plánuji udělat sebemenší pohyb dojdu k uvědomění, že to tak jednoduché nebude. Z hrudníku mi trčí nevzhledné dráty a hadičky, které by mi záviděl samotný Iron Man a ke zděšení zjistím, že mi sebrali i pyžamo, vrchol. Arogantní stvoření právě vyhrálo bitvu s obludou v mém hrtanu a nabylo dojmu, že mu snad poděkuji, ale to ještě neví, komu bude nyní sloužit. Postarám se mu o pěkně produktivní program a z občasných vzdorných pohledů usuzuji, že se tady přemýšlí, jak mi v minutě nepozornosti vyměnit kapačky za pořádné oblbováky. V hlavě si zpívám hymnu vítězství a libuji si v nevzhledném pyžámku, které můj nohsled uloupil. Je čas změnit lokál.

Procházím se po chodbě již pooperačního oddělení a urovnávám si životní priority, které vedly právě k tomu momentu. Čtrnáctiletý pubert'ák, kterého ještě před pár dny vykuchali ve vedlejší místnosti dostal druhou šanci, které se každému nedostává. Šanci na život. Jak prchavé se promění záležitosti, které byly ještě před pár dny mým středobodem Vesmíru a jak neprobádané území se odhalilo, skryto doposud pod závojem nevědomosti. 

Říká se, že se všechno děje z nějakého důvodu. Můžeme zuřit, plakat, vynucovat si, ale v konečném důsledku nedostaneme nic, na co nejsme připraveni a co by pro náš životní plán, jak by řekl Mnich, který prodal své Ferrari, nemělo smysl. Nestrkejte hlavu do písku, když zrovna na nebi nesvítí slunce a nebud'te zbabělí, když život nabízí. Neexistují problémy, pouze příležitosti k růstu. 

Dnes jsem Vám pověděla svůj příběh, ale zdaleka nejsme u konce. Na nemocničním lůžku, když jsem počítala minuty do odchodu, mě ještě naposledy navštívil pan doktor. Informoval mě, že rána se hojí bravurně, ale stále je tady něco, co by se mnou chtěl probrat. To slunečné odpoledne mi bylo sděleno, že nikdy nebudu nic dělat naplno. Nikdy nebudu vrcholově sportovat, nikdy neuběhnu v kuse delší vzdálenosti, nikdy se nezbavím jizvy. A já Vám povím co vy nikdy nedělejte, nikdy si nenechte mluvit do života, byt' se jedná o člověka, který Vám zachránil život. Je to už sedm let a já si troufám tvrdit, že žiji svůj život naplno. Doktorovo nikdy nebudeš běhat jsem dnešním dnem vyměnila za čerstvě uběhnutých 500 km, nikdy nebudeš dělat nic naplno, jsem nahradila za 200 dřepů denně a vstávání v pět ráno, a to jsem teprve na začátku vlastního DO MORE. 


Jediné, v čem bylo doktorovo proroctví pravdivé, byla jizva. Stále je tady ale možnost tetování, nebo plastiky, takže můžete hádat, kdo bude mít poslední slovo.

Nenechte si v životě namluvit, že něco nemůžete. Můžete cokoliv, o čem jste ochotni snít, dát tomu energii a disciplinovaně si za tím jít. 


"Výmluvy jsou hřebíky, které se používají na výstavbu domu neúspěchu. A překážky nás jen zkouší, zda si opravdu vážíme svého cíle."

Krásný pátek. 

S.

8 komentářů:

  1. Tak to je opravdu silný článek! Silvi, skláním se před tebou! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale jdi ty Kristy, děkuju! 🌹

      Vymazat
  2. Ufff, začítala som sa na jeden dych.. Viem, tvoja osobná vec, ale ak ti to nevadi, čo sa ti prosim stalo???

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc Zuzko :) A určitě nevadí, genetické onemocnění.

      Vymazat
  3. Lovely post dear! Have a great weekend! xx

    OdpovědětVymazat
  4. SKvělé, jen tak dál. Moc držím palce!

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář! ♥